Český let

S rodinou na týden opouštíme Česko v době vládní krize, jisti si tím, že pomoci nemůžeme. Navíc jsme -trochu operetně- přišli jen o zamilovaného pravicového premiéra, který udělal příliš mnoho levičáckých chyb: zničil rovnou daň, zvýšil DPH aniž by ji sjednotil, zvýšil o třetinu daň z převodu nemovitostí, jeho amatérský pokus o reformu důchodového systému nic neřeší. Neopatrná politika úspor bez potlačení korupce jen prohloubila ekonomickou krizi. Pokud si někdo přál tak rozsáhlou restituci majetku církvím, asi bude spokojen. Já se spíše bojím růstu vlivu bohatší církve na život lidí, které náboženství nezajímá.
Pro útěk ze země jsme si vybrali běžný charterový let. Už první setkání sobotního dopoledne v letištní hale mi opravdu moc nevoní. Fronta lidí, mezi nimi mnozí, kteří stále ještě neuznali, že deodoranty se vyrábí i pro ně.
U naší přepážky se mladý muž učí od starší kolegyně. Učitelka je to skvělá. Když dáme kufry na váhu, zaraduje se: máte skoro dvě kila přes limit! Koukám na naše poloprázdná zavazadla a je na mně asi vidět, co si o dámě myslím. ‚Limit je 15 kilo na osobu!‘ Neříkám nic. ‚To záleží na mně, jestli zaplatíte nadváhu. Je to 750 korun!‘. Neříkám nic. Učitelku to brzy přestane bavit, fronta je dlouhá. Chlapec se možná přiučil, jak správně otravovat klienty.
Další dav je u Zvýšené bezpečnostní kontroly. Jako obvykle: jen tři z osmi rentgenů v provozu.
S dvacetiminutovým zpožděním smíme do letadla. Vyhráno však zdaleka není. Nesouhlasí počet cestujících. Chápu problém a obavy: může tu teoreticky být bomba v zavazadle cestujícího, který s námi není v letadle. Už za dvě hodiny(!) se věc vyřeší. Problém odhalen: kojenec, s vlastním pasem a proto i palubní vstupenkou, nemá samozřejmě svoje místo, ale sedí mámě na klíně…
Za další dvě hodiny dost normálně přistaneme. Umí mi někdo vysvětlit, proč polovina cestujících zatleská pilotovi, jako kdyby právě proletěl okem hurikánu a zachránil tak naše životy? Zřejmě stejná polovina cestujících ihned po zastavení letadla vstane. Jejich zadky mají ostatní před obličejem dalších patnáct minut, než dorazí schůdky a autobus. Je ale fakt, že v autobusu jsou první!
Poslední utrpení cestovatele nastane při vyzvednutí zavazadel. Ti, kteří přišli nejdříve, se nacpou co nejblíž k pásu, tak aby ostatní neviděli, že jejich kufr už dorazil. Nepochopí to ani když mezi nimi protahujete druhý kufr.
Ale to už jsme v krásné Itálii, všechny hrůzy české politiky (a cestovních návyků) mohou být na týden zapomenuty. Přece jen to byl krásný let!